Když se na to podívá nejezdící člověk, laik, tak se musí asi divit při pozorování borců, kterak neustále na něco narážejí, padají z prkna, na hubu, ale stejně jim to nedá a zkusí to znova a znova a znova. Dokud se to zatracený 5-0 na tom malym soklu, co to na něm dávám pokaždý, nepovede!!! Kdo by tohle neznal, tu touhu a vůli něco vrátit, na něco vyskočit, seskočit. Ta touha nás pak provází všude, i když jdete se svojí drahou polovičkou a po cestě v překrásném rozkošném jarním rozkvetlém parku vidíte ještě rozkošnější lavičku, kam by šel vyprásknout bs nosebluntslide jako prase (kdybych ho uměl). Jo, jo, skate je nemoc na celý život a kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Pokavaď nepříde zranění, nebo nepřejde na jiné přidružené sporty jako surf, wakeb., fingerb., snowb., bmx, nebo nedej bože brusle. Proto aby byl menší odliv příznivců skateboardingu a řady se rozrůstaly (víc lidí=sponzoři, média, prachy, víc závodů, víc parků) je třeba dělat osvětu mezi lidmi, aby se široké masy dověděli co že to ten skejt je, z čeho je, jak už dlouho je a proč je. Počnem tedy historii slovy Clause Grabkeho, které zdělil českému fenomenálnímu jezdci U-rampy, Petru Karlíčkovi: "Hele, jezdi na skejtu, na bruslích se naučí každej." Karlíček poslechl jeho slova.
Ranné počátky skejtboardingu jsou u nás spojeny se jmény jako Ivan Zobák Pelikán, Petr Karlíček, Tomáš Potůček, Honza Sluníčko, Pecháček. Historie českého skejboardingu se datuje k roku 1977, kdy se v Praze začíná jezdit na Strahově, dále v Plzni, Poličce (vyhlášené slalomářské město), na Žacléři (tady byl v lese nájezd z prken zakončený radiusem), Brně, Olomouci a v Karlových Varech. Tam byl tehdy do roku 85 v provozu i vypuštěný bazén ve tvaru ledviny, tady byli banky, radiusy, prostě pohoda. V 85 sem přivedl Zobák Clause Grabkeho (vert) a Shane Rose (freestyle), bohužel zrovna ve chvíli, kdy po utopení malého chlapce srovnávali bagry bazén se zemí. Na jiném místě za přítomnosti Clause a Shana se do kronik skateboardingu zapsal v 86 roce Luděk Váša, když vytvořil v Brně světový
rekord ve skoku do výšky. Závody jako takové se tehdy konali ve slalomu (naši borci byli tehdy vyhlášení slalomáři), ve skoku do dálky (dojedete k nějaké překážce o kterou se Vám deska zastaví a Vy musíte přeskočit na desku, kterou jste si sami dali o kus dál, kdo dál, je vítěz), do výšky, dále v rampě a ve freestylu (naši excelentní mistři byli Löwy a Potůček). Závody sice byli, ale překážek bylo poskrovnu. V Praze např. fungovala u-rampa až od roku 80., kdy se postavila těsně před spartakiádou. Její rozměry - 4,5 metru výška, 1,5 metru kolmost, neměla copingy a ani plošky nahoře, takže to muselo být dost o hubu. V té době vzniká i rampa v Plzni, podobných rozměrů a ze začátku také bez horních ploch. Jestli Vás zajímají příspěvky od státu na parky, tak je třeba si uvědomit, že skateboarding není ten pravý ideový sport pro komunistický režim. Ale přimhouřili oči pokud byl tento sport nějak organizován, vznikali tedy kluby pod tělovýchovnými jednotami a SSM. Takže v pionýrském domě byl například kroužek, kde se vyučoval skateboarding.
Ovšem rozdíl byl když se jezdilo volně na ulici, to už bylo horší, protože to je na očích a přece jen rachotící skejt se nedá přehlédnout. Lépe tedy v nějakém klubu býti, jako třeba Zobák, který jezdil pod TJ Helios, zde byli kluby dva, jezdectví na koni a skateboarding. Nástěnka se sice neprovozovala, ale schůzky klubů se dodržovat museli, povětšinou v hospodě. Dalo by se říct, že skejt neměl v té době zrovna na růžích ustláno a proto musíme za velký úspěch označit konání Euroskatu v Hradci (1987) a poté v Praze v roce 1988, v plné Sportovní hale. Tady nás zastupoval na bruslích právě Ivan Zobák Pelikán, ve freestylu bodoval Petr Löwy a asi největší radost nám dělali slalomáři. A zhruba od té doby se každoročně sjíždí česká elita na summer camp do Prachatic, kam zavítal i profík Mark Gonzales a všem tam vyrazil dech svými airy v radiusu a olliem na jídelní stůl. Prachatická tradice zustala naštěstí zachována doposud.
To bylo tedy prostředí ve kterém skateboarding vznikal, díky zaujetí všech zúčastněných. A že to měli těžké. Třeba desky se u nás nedali moc koupit, buď v Pragoimpu nebo v Tuzexu, nebo přivést z venku, nebo samovýroba. Betonářská překližka, vyříznout tvar, napařit patu, nad radiátorem ohnout a seshora přilepit šmirgl. Nebo pořídit starý známý "esarol", který z umělé hmoty vyrábělo Družstvo Invalidů. A něco ke trikům. Nebyli k dispozici videa a časopisy, takže se vše vymýšlelo od píky. Maximálně byla k dispozici fotka, podle které se dalo na ten který trik přijít. Karlíček sám uvádí, že pro něj bylo lehčí udělat air nebo handplant, než obyčejný rock´n ´roll. To se v současné době zdá nemožné, přece když někam přídu, tak si radius ozkouším grindem nebo tim rokenrolem, ale v té době žádné minirampy nebyly a existovali pouze Účka. Karlíček se rokenrol učil jeden a půl roku, ale mezitím už dával handplanty a nosebone airy.
Jak to začalo-Skejt u nás 4.část
Největší boom nastal jak jinak než s pádem komunismu, vše se uvolnilo, otevřeli jsme se světu a začli jsme zde od roku 93 vídat na
Mystic Skate Cupu i
větší počet profíků pohromadě. Od roku 98 se Mystic stává součástí světového poháru a naše prestiž jde nahoru. Zvlášť po výborném umístění Petra Horváta na Mystic Cupu. K rozvoji české sk8tové scény přispěl i časopis Board, který byl oficiálně založen v roce 94 u piva v klubu 007 na Strahově pány Hruškou a Přibylem. První číslo vyšlo díky spolupráci s Tomášem Ronovským, členem Asociace Českého Snowboardingu. Náklad byl 1000 kusů, půlka šla do prodeje a půlka šla členům asociace. První číslo bylo také vyjímečné svým obsahem, krom pár textů o snowboardingu a skejtu, udivilo čtenáře slengovým stylem a texty o hulení jointů. To samé překvapilo i prezidenta asociace Luďka Vášu, ale ten
nastupující infarkt přestál a dal svolení k pokračování časopisu. Další číslo vyšlo v lednu 95, připravovalo se i třetí číslo. Jenže tiskárna řekla stop, protože asociace nezaplatila za první dvě čísla. Mezitím ale Board parta zjistila, že vydávání časopisu je sice těžká věc, ale nikoli nemožná. Oběhali tedy všechny potřebné úřady a díky prvním inzerentům (Burton, Horsefeathers a Salebra) spatřilo 20. září 1995 světlo světa první oficiální vydání Board magazinu. První vydání mělo 48 stran a bylo celé černobílé. Postupně se se Board vylepšoval a obarvoval, až do roku 98, kdy nebyli dobré finančí podmínky v naší zemi a lednový časopis se smrskl na 32 stran. Krizi překonali a koncem roku se počet stránek ustálil na 56. Od té doby to jde jen nahoru a číslo na září 02 má stran 144. Sice může kde kdo namítnout že velký podíl zabírá inzerce, ale myslím že to není nic proti takovému Transworldu, kde inzerce zabírá dobré dvě třetiny.
Největším placem naší scény se od poloviny devadesátých let stává Stalinův pomník v Praze, ale otázkou zůstává na jak dlouho, mluví se o jakémsi megakváriu místo kyvadla a osud legendárního místa je tak nejistý (článek na
IDnesu tvrdí že ne). Jisté je ale každoroční pořádání summer campu v Prachaticích, který byl sice po kalbě v roce 96 málem ukončen, ale nestalo se tak. Co našince v dnešní době potěší asi nejvíc, je přítomnost skejtparku v každém větším městě, i když jich nikdy není dost a zároveň je příjemné vidět naše borce bodující na evropských kolbištích, jen tak dál, to je teprv začátek. Škoda jen, že mi teď není sedmnáct, protože parků je dost, obchodů je dost, sponzorů snad taky. Takže koukejte jezdit floutci!!!! Ať to za něco stojí!!!